Bývalý hotel Intercontinental, jenž se stane součástí kanadského řetězce Fairmont, postavený v letech 1968 až 1974 pod vedením Karla Filsaka v historickém centru Prahy, patří k vrcholným ukázkám středoevropské brutalistní architektury. Díky zapojení celé řady autorských kolektivů umělců a řemeslníků je po stránce exteriéru i interiéru jednou z nejreprezentativnějších staveb své doby. Probíhající rekonstrukce je ve fázi dokončování první etapy a na tuto linku navazuje s cílem, aby stavba mohla opět důstojně rámovat to nejlepší z minulé i soudobé řemeslné a umělecké tvorby. Nová podoba hotelu Fairmont je prací atelieru TaK Architects.
V technické rovině odstraňuje důsledky původních nedostatků i devastujících zásahů uplynulých dekád za použití na míru vytvořených postupů. Díky tomu bude možné zachovat nezaměnitelný charakter budovy a přitom zohlednit technologické i ekologické požadavky 21. století. Širší projekt revitalizace okolí pak usiluje o obnovení porušených urbanistických vazeb a zařazení lokality na kulturní a společenskou mapu města.
„Stavba i její detaily jsou stejně univerzální jako autentické, stejně mezinárodní, odrážející trendy brutalistní architektury jako kontextuální, vycházející z dobré znalosti prostředí Prahy a její historické architektury,“ akcentuje autor projektu architekt Marek Tichý výjimečnost konceptu stavby, který ovšem nedoprovázela poctivost nebo pečlivost v provedení. Kvůli nedostatečné kvalitě původních stavebních prací probíhajících za vrcholného socialismu, ale i necitlivým zásahům zejména v devadesátých letech byl hotel ve špatném stavu jak po stránce statiky, tak i interiérových a exteriérových častí.
Rozsah a nároky oprav se ukazovaly postupně s odkrýváním poškození a jejich často provizorních řešení. „Stavba jakoby byla plánována s životností tabulkových padesáti let, bez ohledu na ekonomiku jejího provozu, nároky na opravy a údržbu, počínaje zásadními defekty železobetonového skeletu a konče geometrickou nepřesností, která se na desítky procent vzdaluje od tolerancí stavebních norem. Jedna z hlavních hmot objektu je od svislé roviny nakloněna o neuvěřitelných devatenáct centimetrů,“ popisuje Tichý stav budovy. Společně s odborníky řady profesí a za podpory investorů projektu se v zájmu zachování toho nejcennějšího rozhodli hledat metodiky, jak obnovit novodobé materiály, struktury a prvky, jejichž datum trvanlivosti již vypršelo.
Tyto postupy obnovy se mohou stát výukovým materiálem pro práci s fondem poválečné architektury a přispět k tomu, aby se investoři přikláněli k transformování a hledání nového účelu pro tyto objekty místo jejich bourání. Příkladem může být sejmutí a důkladný rozbor dvaapadesáti rozsáhlých svislých pásů obvodového pláště hotelu složených z keramických segmentů, které se střídají s prvky betonu a skla. Právě keramika budovu odlišila od výstavby své doby a vtiskla jí nezaměnitelný charakter. Tento prvek v podobě mozaiky z kabřincových tvarovek pro hotel navrhl sochař Zbyněk Sekal. Jejich autentické repliky byly s důrazem na rozdílnou šířku, strukturu i barevnost rok a půl vyvíjeny a následně vyráběny v malé rodinné cihlárně.
Zcela nové techniky navrhl a otestoval tým odborníků pod vedením architekta Tichého i pro účely renovace betonu. Diagnostika stavu betonových konstrukcí byla svěřena Kloknerovu ústavu ČVUT. Vznikl model stavby s údaji o odebraných vzorcích a na základě toho pak postupy oprav pro typická poškození. Provedené sanace byly zanášeny zpět do modelu a výsledný soubor poslouží jako databáze pro budoucí údržbu. Konečný počet sanačních zásahů překročil patnáct tisíc. Ani to však nestačilo k úplné nápravě a některé části stavby bylo třeba zcela nahradit, například strop konferenčního sálu. Jeho trojrozměrná struktura složená z dvaceti čtyř bloků byla znovu vytvořena v podstatě jako mostní konstrukce z předpjatého betonu s rozponem téměř dvacet pět metrů a je geometricky přesnou kopií původní verze navržené architektem Janem Šrámkem.
Celou řadu postupů bylo třeba vyvinout i pro vizuální stránku materiálu s cílem vrátit pohledovým betonům shodný tón včetně otisků dřevěných prken bednění, nepravidelností textury a určitých nedokonalostí provedení, které jsou pro stavbu charakteristické. Jednotlivé části prošly důsledným umytím, očištěním všech povrchů a téměř restaurátorským obnovováním partií. „Výsledek je pro diváka z odstupu téměř neviditelný a ukazuje stavbu v původní síle a výrazu její brutalistní architektury,“ uzavírá Tichý.
Typický beton jako základní materiál doplňují zejména sklo a dřevo v různých formách. Rukama restaurátorů procházejí interiérové prvky a umělecká díla hotelu, který byl koncipovaný jako „Gesamtkunstwerk“, tedy objekt umělecky pojednaný do každého detailu. Řada z nich se ale dochovala jen částečně nebo vůbec. Do celého procesu je proto zapojeno několik převážně rodinných řemeslných firem s dlouholetou tradicí i renomovaných současných umělců. Například křišťálové lustry výtvarníka Reného Roubíčka evokující motiv přírody, který se prolíná výtvarným pojetím celého hotelu, jedna ku jedné zrestauroval sklářský ateliér Bejvl.
Klíč k obnově velmi složité struktury tvořené křehkými skleněnými pruty cílevědomě komponovanými okolo speciální kovové konstrukce bylo možné najít jen díky studiu skic, modelů a záznamů zachovaných v umělcově ateliéru i rozhovorům se spolupracovníky a rodinou. Sérii svítidel doplní betonový strop konferenčního sálu. Dřevo se do interiérů navrátí v podobě kompozice sloupových soch Začarovaný les od sochaře Miroslava Hejného a stropních plastik na motivy cechovních erbů od Čestmíra Kafky. Do znovuotevřené střešní restaurace se pak vrátí kovové lustry v podobě shluků zlatých bublin od českého sochaře Huga Demartiniho.
Rekonstrukce přináší i novou technologickou vrstvu, která u historické budovy ve středu města nemá obdoby. Výrazná zelená stopa zahrnuje zvýšení podílu zelených, nezpevněných ploch, doplnění vodních prvků, vzrostlé zeleně, ozelenění střech i fasád. Tu dotváří celkové zodpovědné hospodaření s vodou včetně inovativních systémů zavlažování a zpětného získávání tepla z užitkové vody v provozu gastro, prádelen a částečně i sprch hotelu. Energetická koncepce je postavená na nízkoemisních, obnovitelných zdrojích včetně zapojení geotermální energie do té míry, že například jen malé procento chladu vyrábí konvenční chladiče.
Oprava probíhá pod hlavičkou rodinné investiční kanceláře R2G jako součást projektu revitalizace 6 250 m2 širšího okolí pod názvem Staroměstská brána. V plánu je ho obohatit o novou infrastrukturu v podobě podchodu na náplavku, bezpečné lávky nejen pro rodiče a děti ze základní školy na náměstí Curieových i městský mobiliář, zeleň, fontány nebo prostory pro služby a obchody i gastronomii.
Součástí projektu je kromě rekonstrukce stávajícího hotelu, který bude znovu otevřen jako Fairmont Golden Prague Hotel, a přilehlé budovy i výstavba dvou dalších objektů prodlužujících linii Pařížské třídy až na nábřeží. To vše za využití lokálních zdrojů a firem, jak upřesňuje Martin Sirotek za Metrostav jako generálního dodavatele stavby: „Je nám ctí pracovat pro českého investora s řadou českých subdodavatelů na projektu, který mimo jiné přispívá k obnově tuzemské ekonomiky skrze využití často unikátních místních materiálů a surovin.“
Projekt samotný je koncipován jako jeden promyšlený záměr, který zacelí vazby, jejichž zpřetrhání stavba hotelu v srdci Prahy v šedesátých letech způsobila. Dá vzniknout plnohodnotnému městskému prostoru, který si chce získat místo na mapě města a sloužit dalším generacím obyvatel i návštěvníků Prahy pro setkávání a trávení volného času
K tomu má významně přispět i celková revitalizace náměstí Miloše Formana. Záměrem je, aby se stalo důstojným nositelem jména tohoto významného režiséra i jakousi platformou pro podporu filmu i dalších kulturních odvětví. Za tímto účelem vzniká nový formát přehlídky filmů inspirovaný festivalem Lumière ve francouzském Lyonu, jejímž centrem se stanou náměstí i hotel také díky špičkové audiovizuální technice.
Bývalý hotel InterContinental v době svého vzniku odrážel nejen kvalitu české architektury a užitného umění, ale i vzepětí české kultury šedesátých a sedmdesátých let, díky nové vlně československého filmu, ale i řadě tvůrců z dalších odvětví. Ta se tak po dlouhých desetiletích opět dostala i do povědomí světové veřejnosti. Ambicí projektu Staroměstská brána je na tuto ideu navázat. Autentickou obnovu uměleckého dědictví i uplatnění nových technologií je možné uskutečnit díky nebývale vysoké investici, za níž stojí čeští podnikatelé Oldřich Šlemr, Pavel Baudiš a Eduard Kučera.
„Jde o svého druhu jistě jednu z největších oprav stavby daného období, průlomovou z hlediska důsledného hledání autentické formy rekonstrukce v kontextu současných potřeb, energetických i provozních nároků. Přináší řadu otázek a úkolů pro architekty i techniky a současně poskytuje – díky nadstandardní finanční podpoře – řadu řešení, návodů a námětů na obnovu moderní architektury,“ uzavírá Marek Tichý.
Zdroj: TaK Architects