Není žádným tajemstvím, že všechny trendy se točí v kruhu a to, co bylo kdysi považováno za staré a nepotřebné, se znovu stává novým a moderním – v módě, hudbě, umění a v neposlední řadě také v architektuře. Od poloviny dvacátého století rostla popularita brutalistické architektury a svého vrcholu dosáhla v polovině sedmdesátých let, kdy začala být přehlížena pro svou přílišnou stylovost a neodpovídající potřebám klientů, kteří chtěli, aby jejich stavby působily nadčasově. Obliba typických betonových monster ale v poslední době stoupá ruku v ruce se znovuobnoveným uznáním tohoto architektonického stylu.
Snad žádný jiný architektonický styl nevyvolává takové emoce jako brutalismus. Brutalistická architektura vypadá těžce a nehybně, ale působí dojmem až sochařského díla, což jí dodává jedinečné kvality, které se spoléhají na hloubku a vytvářejí vzory a kompozice se světlem a stíny. Na rozdíl od moderních budov, které jsou uhlazené a lesklé a mají jen tenkou vrstvu vnějšího pláště, brutalistické stavby vyvolávají pocity síly. Navzdory jejich neoblíbenosti u některých projektantů se řada architektů a památkářů rozhodla spojit své síly a vyzvat k záchraně desítek významných brutalistických staveb před demolicí i úpravami.
Jednou z posledních kampaní za záchranu brutalistické stavby byl deset let trvající boj za zachování londýnských Robin Hood Gardens, které v sedmdesátých letech navrhli Alison a Peter Smithsonovi. Přestože pokus o záchranu byl neúspěšný, protože demolice západního bloku začala téměř před pěti lety, vyvolal protesty vysoce postavených architektů, jako je Richard Rogers, kteří žádali, aby byl obytný komplex zachován a revitalizován.
To dále podnítilo vznik ještě většího hnutí za zachování brutalismu, jehož součástí je webová stránka SOS Brutalism, shromažďující ohrožené brutalistické stavby z celého světa. Většina těchto budov a areálů je zanedbaná a vyžaduje rekonstrukci.
V jiných částech světa se objevují stejné otázky, proč jsou brutalistické budovy často cílem demolice. Stanice metra ve Washingtonu D. C. čelily před několika lety rozhořčení designérů, kteří vyzvali město, aby přestalo natírat ikonické betonové oblouky na stanici Union Station. Dokonce se do věci vložila i AIA a žádala, aby se malování okamžitě zastavilo.
V jiném případě se traduje, že když byl v roce 1962 odhalen model bostonské radnice od architektů Kallmanna, McKinnela a Knowlese, někdo v davu prohlásil, „co to sakra je“, ale jak se o šedesát let později ukázalo, tato budova se stala jednou z nejvýznamnějších brutalistických ikon a mnozí ji dodnes zbožňují a chrání.
Jestli láska k brutalismu přetrvá, se teprve uvidí. Je to tím, že se v těchto budovách někomu líbí žít a pracovat, nebo jsou jen obdivovány pro svou jedinečnost a schopnost odlišit se od moderních návrhů současnosti? Nenechte se zmást těžkou betonovou fasádou, i tyto stavby se časem opotřebují a jen máloco dokáže lidi stmelit tak jako hrozba zániku jednoho z nejpozoruhodnějších a nejvlivnějších architektonických stylů.